Aleister; Cassiel; Nephilim; Pavel Zelinka | 27.06.2017 15:30

Třetí den letošního Wave Gotik Treffen očima našich redaktorů. Jaká byla vystoupení Gene Loves Jezebel, S.P.O.C.K, Revolting Cocks, The 69 Eyes, The Mission a Skinny Puppy v Lipsku?

Nephilim: Pokud budete přemýšlet nad tím, co odlišuje Wave Gotik Treffen od řady dalších evropských goth-friendly festivalů, dojdete samozřejmě k neopakovatelné atmosféře pospolitosti a unikátnímu modelu napříč celým městem. Během jednoho dne tak můžete posnídat v absintherii, navštívit viktoriánský piknik či středověkou vesničku, pokochat se výhledem z monumentálního památníku Völkerschlachtdenkmal, zavzpomínat na raná léta festivalu na výstavě fotek, podívat se na harsh electro koncert, vychutnat operu nebo divadlo a den zakončit na fetish party. Mezi všemi místy konání se pak můžete libovolně přesunovat autobusy či tramvajemi se všudypřítomnými gotiky, militantními EBM fanoušky, deathrockery, pagan bardy nebo neofolkovou 'šlechtou'. Běžné obyvatelstvo je všude ve výrazné menšině, místy to skoro vypadá, že Lipsko obývají jen černooděnci. Ne nadarmo každý rok říkáme, že účastník WGT sem nejezdí na návštěvu, ale vrací se domů...

A ještě jedna věc činí WGT speciálním: Organizátoři pečlivě dbají na exkluzivní hudební menu. Pokud hledáte festival plný zavedených jmen, která už své kvality prokázala, jeďte raději na Amphi nebo M'era Luna. WGT často nabízí neznámé a nové spolky, o nichž se na přebalech Sonic Seduceru dočtete třeba až za pár let. Každý ročník nabídne několik světových či evropských premiér a zároveň pořadatelé nabídnou i nějaká jména z dávné minulosti, u kterých pamětníci už ani nedoufají, že je ještě někdy uvidí na pódiu.

Pavel Zelinka: I dnešní program jsem si naplánoval od brzkého odpoledne. Nejdříve rozhovor s Lea Porcelain a hned poté, od 16 hodin, jejich vystoupení v secesním Volkpalast Kuppelhalle. Na kapele tohoto druhu mě baví fakt, že se do postpunkového ranku propadli ze zcela jiných žánrů. Právě neznalost klasických kánonů následovníků Joy Division z nich dělá originály, protože se v prostředí pohybují intuitivně a přitom řadu věcí dělají jinak než ostatní. Vystoupení přineslo silný zážitek, kdy čtveřice na pódiu dokázala v jeden moment shoegazeově vazbit, spojením akustických a elektronických bicí vyvolávat tribální nebo naopak motoricky krautrockové duchy, minimalistickou basou pak přivolávat postpunkové vzpomínky na The Cure, The Jesus & Mary Chain nebo The Soft Moon. Lea Porcelain přehrála většinu materiálu z čerstvé debutové desky kdy řada nových kompozic zněla lépe než z desky. Tahle kapela má našlápnuto!

Po doznění posledních tónů v kruhovém sále se stačilo přemístit do sousední kantýny, a pět minut poté už bylo možné vychutnávat další postpunkové exponenty z Německa - Bleib Modern. Ti se sice drží postpunkového dědictví mnohem těsněji než Lea Porcelain, jejich pětičlenné složení s trojicí elektrických kytar, dělá z kapely nevšední živelný úkaz. Kapela si navíc vypomáhá stylovou černobílou projekcí, takže i z druhého koncertu nešlo odejít bez pochvalného pokyvování hlavou.

Bleib Modern - Nothing

A do třetice Volkpalast a sál lemovaný secesními sloupy. Tentokrát na pódiu belgická postpunková střela Whispering Sons. V pětici nejprve zaujme charismatická, vokálně Siouxie Sioux podobná zpěvačka Fenne Kuppens. Zbytek kapely sice už tak intenzivně nepůsobí, dohromady ale disponují kompaktně, uvěřitelně a nesmírně autenticky. Je jedno, jestli kapela představila už vydané kompozice nebo čerstvé novinky. Publikum jim doslova zobalo z ruky a řada protřelých postpunkerů je označila jeden z vrcholů letošního ročníku Wave Gotik Treffen. Vpravdě „klidná síla“.

Na dark popovou trojici Framheim jsem byl upozorněn lipskými kolegy. A jejich koncert stál za to. Kombinace popu, gotického rocku, synthpopu a (znovu) charismatického ženského vokálu. To je trio, které i bez živých bicích dokázalo pomocí basy, kytary a kláves vytvořit z Altes Landratsamt útulný prostor k přemítání. Tenhle kytarově zašpiněný triphop opravdu stojí za pozornost.

V jízdě za charismatickými ženskými vokály pokračujme i nadále. Slovo teď má maďarská dvojice Black Nail Cabaret, která si cestou do Lipska odskočila zahrát na pražskou Náplavku. Koncert ale málem dopadl neslavně, protože si duo zapomnělo napájecí kabel od svého Meka a hrozilo, že pro pár písničkách se elektronické podklady odporučí do křemíkového ticha. Naštěstí i zde se brzy podařilo najít náhradní pupeční šňůru k rozvodové síti a koncert mohl začít. Už z fungování Emke v projektu Architect je jasné, že v podobě maďarské pěnice s nízko posazeným hlasem, máme co dočinění s výjimečným vokalistou. Ve dvojici s manželem Krisztianem pak působí jako sehraný tým, kdy variabilní elektronika přihrává vokálnímu projevu a naopak. Hudba má sice jednodušší strukturu než projekt Daniela Myera, působí ale stejně uvěřitelně.

Nephilim: Ale teď rychle do haly Agra. Kapela Astonových dvojčat, Gene Loves Jezebel, zažila svá nejlepší léta ve druhé polovině osmdesátých let, kdy sestavou prošly takové osobnosti jako Julianne Regan (All About Eve), Chris Bell (Spear of Destiny) nebo James Stevenson (Generation X, The Cult) a kapela nahrávala společně s Johnem Calem. Čtvrtstoletí poté už je všechno trochu jinak. Sestava GLJ se rozštěpila a v Británii zůstal jen Jay Aston a jeho výskavý vokál, zatímco bratr Michael provozuje spektákl GLJ pod stejným jménem na americkém kontinentu. Aktivnější je britská 'sekce', která dokonce za pár dní vydá novou desku "Dance Underwater", první studiový materiál po 18 letech. Z ní už éterem koluje první singl "Summertime", který kapela představila i na WGT. Ohromně v pohodě hrající čtveřice měla před sebou sice jen prořídlý dav, ale ti, kteří skutečně na koncert dorazili, většinou věděli, na co přišli. Pro akustickou kytaru obsluhujícího Astona pak nebyl žádný problém při hitovkách jako "Desire" nebo "Heartache" nechat dozpívávat publikum celé verše refrénu. Vystoupení Gene Loves Jezebel sice nepatří mezi mé osobní top zážitky z letošního WGT, ale přesto jsem se v několika momentech neubránil mrazení na zádech. Letí to.

Gene Loves Jezebel

Pokud naopak chcete jistotu, že se budete bavit, zaručeně zajděte na koncert S.P.O.C.K. Stejně jako my (letos poprvé) do Kohlrabizirkusu. Švédská synthpopová trojice koncertuje poměrně zřídka, ale patří k těm, jejichž sety vás nikdy nebudou nudit. Což se ostatně potvrdilo ještě před vlastním vystoupením, kdy se kapela rozhodla, že tradiční konferenciér WGT Elvis si zaslouží po těch letech uvádění také trochu uznání. Proto nejprve na pódiu stanul Ronan Harris z VNV Nation, který uvedl Elvise a ten potom samotnou kapelu. S.P.O.C.K. také po svém naložili se soudobým nešvarem nahrávání a focení na mobil tím, že před vystoupením vyslali mezi publikum desítky modrých a žlutých balónků. Ani během setu nebyla nouze o humorné či překvapivé momenty, ať už to byla ohromná vodní puška, kterou zpěvák Alexander kropil rozdováděné publikum, nebo narozeninový dort pro klávesáka Johana, kterému "zum Geburtstag viel Glück" zapěla celá hala a on takovou oslavu evidentně nečekal.

Co dodat k hudbě? Jednoduché, místy téměř infantilní (ale přesto chytré) popěvky prostě fungují. Chvílemi - to když si Johan pověsil na krk klávesy - jsem se pocitově přenesl na konec osmdesátých let. Nechybělo nic: Dorazil "Dr. McCoy" i "Astro Girl", E.T. si zavolal domů ("E.T. Phone Home") a byli jsme napadeni vetřelci ("Alien Attack"). V grandiózním přídavkovém finále nás potom tři bílé kombinézy protagonistů doplněné svítícími botami upozornily na to, že pokud budeme věřit Klingonovi, budeme toho litovat ("Never Trust a Klingon"). S.P.O.C.K prostě kdykoliv a kdekoliv. A pozor! I oni chystají nový materiál!

S.P.O.C.K

Za normálních okolností by se můj další program neochvějně odehrával v hlavní hale Agra společně s The Mission a později se Skinny Puppy. Jelikož tu mám ovšem i nějaké povinnosti, přesunuji se do Täubchenthalu na další edici When We Were Young party a report ze dvou headlinerů přenechávám kolegům.

Pavel Zelinka: Alespoň jednou zabloudit do městského divadla na komorní koncert. Toto předsevzetí jsem splnil návštěvou dánského projektu Myrkur. Ten vede Amalie Bruun a podle často používaných run, sychravé obrazové prezentace, labelu Relapse a častého označování její muziky jako blackmetal/ambient, by člověk čekal, že dostane zážitek někde mezi starým Mortiisem, Chelsea Wolfe a drone metalových Sunn O))). Místo toho na pódiu čekala čtveřice muzikantů, která hověla akustickým instrumentům, Amalie střídala klavír s rámovým bubnem a vyznění muziky Myrkur bylo možné přiblížit Loreeně McKennitt nebo Mari Boine. Takže vlastně dobré, i když jsem se dlouhou dobu pral s tím, že jsem vlastně šel na něco výrazně jiného.

Aleister: Do Agry jsme dorazili těsně před koncem She Past Away - k mému velkému smutku. Někdy holt rozdýchání předchozího dne zabere až moc času. Prodíráme se davem u vstupu, pěkně po česku (jak jinak, když Němci stojí ve frontě jak trubky - v perfektním zástupu) a míříme na trh v areálu. (She Past už jsou stejně Away).
Prohrabujeme všemožné i nemožné doplňky, hadříky, boty – ten chce tam, ta zas tam a omámeni nákupní horečkou (nejen), míjíme i Gene Loves Jezebel. Trochu otrávení tedy míříme do kavárny a utápíme smutek v nejednom drinku za nekřesťanský peníz. Když docházejí zásoby eura, které ani předtím nebyly zrovna valné, a přichází čas finského Goth 'n' rollu, naklušeme před stage a čekáme co se bude dít.

The 69 Eyes jsou ve formě, o tom jsem neměl pochyb po jejich bratislavském vystoupení. Nicméně už to ale byl rok a já si stále nedokážu představit, jak si kapela, která hraje přes 20 let, udrží takový drive. Ještě k tomu s kocovinou, kterou měli z předchozího dne z návštěvy Dark Flower, kde DJoval Jyrki 69. Když jsem je viděl poprvé na Castle Party, byl jsem otrávený a došel k závěru, že festival asi není nic pro ně a že jim lépe padne útulný klub (tak jako v Bratislavě) a to jsem očekával i zde. Nicméně mě hned po dohrání první písně „Framed in Blood“ vyvedli z omylu a během mé oblíbené „Never Say Die“ přesvědčili, že jejich marnější bolkowská show byla způsobena jen špatným zvukem a třídenní oslavou jejich tehdejšího výročí. Vystřihli také pár písní z nového alba "Universal Monsters" a se slovy „You Wanna Rock!“ odstartovali skladbu „Lost boys“ s kterou se Helsinki vampires rozloučili s festivalem.

Teď se čekalo na The Mission. Bylo to dlouhé, netrpělivé čekání. Otravné zvučení, doprovázené tleskáním a voláním. Nakonec ale světla konečně pohasla, rozeznělo se klasické intro a z boku se na pódium začal valit kouř. Světla zmodrala, intro vygradovalo do finále a na podium konečně vystoupili všichni členové kapely. Bylo to tu, první píseň, „Beyond The Pale“ a mě hlavou okamžitě blesklo: „Eldritchi, takhle se to dělá!“. A že je vždycky je čas na víno? O tom přesvědčil Wayne Hussey, když si během přetahované předehry k mé srdcové „Wasteland“, která trvala asi minutu, přihnul z láhve načež se usmál na publikum a s větou „There's a Crystal View...“ odstartoval píseň, jako by věděl co bude následovat – exploze publika. Párty jela nekompromisně dál. Zatím nejlepší koncert, který jsem na letošním WGT viděl. The Mission splnili veškerá moje očekávání na výbornou.

The Mission - Beyond The Pale (live at WGT 2017)

Cassiel: Neděli jsme zahájili v naší oblibené Täubchenthal kanadským industrial rhytmic noise ambient projektem Iszoloscope (Ant- Źen label). Nemilosrdné tepající smyčky obalovaly ruchy, distorzivní beaty a celá zvuková hmota se valila nemilosrdně dopředu jako ocelová koule a člověk se hned na začátku nahodil do správného BPM tepu. Následoval belgický projekt Ah Cama-Sotz temného dance industrial/noise music černokněžníka Hermana Klapholze, ponořený do mytologie, okultismu a krvavé historie. Nabídl samozřejmě tématickou projekci, které vévodil motiv netopýra, který má Herman jako již neodmyslitelné logo. Set jednoho z headlinerů stáje Hands Productions postupně v rytmických sférách od dark ambientu po tribal a experimentální polohy gradoval a po dlouho trvajícím potlesku všichni odcházeli spokojeni. A pak následoval přesun na dvě legendy: americkobelgická industrial rocková superskupina Revolting Cocks a po ní přesun do Agry na midnight special, kultovní kanadské elektroniky Skinny Puppy.

Revolting Cocks nastoupili v sestavě Chris Connelly-zpěv, Paul Barker-basa, Richard 23-zpěv, Jason Novak-mašinky a kytara, Dan Brill-bicí. Bubeník strojově řezal do padů, do toho skvělá basa a charismatičtí zpěváci. První půlku měl v režii Richard 23, tu druhou živější Chris Connelly, aby se pak v závěru sešli při společném hitu "Do Ya Think I Am Sexy?". Zazněly mimo jiné i lahůdky jako rozjuchaná "Beers, Steers and Queers", rozchechtaná "(Lets Get) Physical" nebo strojová a průlomová "No Devotion". Turné tohoto klenotu Wax Trax! Records patří zaslouženě k bezpochyby největším událostem tohoto roku. A poté vrchol festivalu, od jedné hodiny ideální čas, našlapaná Agra hall a toužebně očekávání Skinny Puppy, kteří dorazili na evropské turné po pro fanoušky dlouhých sedmi letech. Intro v podobě uhrančivé "A Perfect Simulation" následně přešlo do dalšího "Jahya" z alba "The Process" a toto album bylo také nosníkem pro celý setlist. Blíž k přítomnosti vyšla skupina pak pouze jednou v podobě "Village" z alba "Handover". Jinak přidávala perličky ze zásadních alb "VIVIsectVI" nebo "Rabies". Zpěvák a performer Nivek Ogre zjevně opět ve formě a ve své teatrálnosti snad ještě naléhavější než při minulém turné a cEvin Key za racky vše zkušeně dirigoval. Skvělá světla, perfektně jsem viděl,vynikající a skvělé zakončení nedělního programu festivalu!

Skinny Puppy - Assimilate (live at WGT 2017)

Aleister: Skinny Puppy dohráli a my štrádujeme na sraz před Agrou, aby jsme se přesunuli do Täubchenthal na afterparty When We Were Young, kde hrál náš Nephilim, anglán Mark M a Němec Jorge. Abych byl upřímný, cestu autem si moc nevybavuju a vlastně příchod do klubu taky ne, takže se předem omlouvám za možná trochu zkreslené informace. :)
Nevím kolik je hodin, příjíždíme a parkujeme před Täubchenthal a potácíme se ke vstupu. Před klubem stojí malé skupinky deathrockerů, goth rockerů a dokonce i trochu osamocený frontman Age of Heaven. Zevnitř pěkně duní hudba a zdálo by se, že se ze dveří line i kouř...Skutečně, když jsme vlezli do klubu, všude byla mlha z výrobníku kouře. Bylo sotva vidět na šest metrů a rozeznávat se dali jen obrysy postav. Úžasná atmosféra – společně s hrající hudbou. DJové a alkohol nás udrželi naživu až do ranních hodin. To že je ráno jsem zjistil, až když ochranka odkryla velká okna klubu – že nějaké má jsem vůbec netušil – aby party ukončili a všechny nás vyhnali. To se jim ale hned tak nepovedlo, ti zkušenější už věděli, jak to zde chodí a v rukách drželi sluneční brýle, které okamžitě nasadili a ničím tak nerušeni pařili dál. Naštěstí jsem je měl taky, nicméně únava nekompromisně tahala moje víčka a vlastně celé tělo k podlaze, a tak jsme naskočili do čekajícího taxíku a odjeli na hotel....takhle to prý všechno bylo. :))