Každá poctivě připravovaná akce se musí aspoň trochu zkomplikovat. Zákon schválnosti pořád funguje. I pořadatelé Magické noci trubadúrů měli na poslední chvíli honičku už kvůli (ze závažných důvodů) odpadnuvším Deathcamp Project. Situace však byla vyřešena a jak se nám v Kralupech zamlouvalo si můžete přečíst.  

Znáte určitě sami období, kdy máte vyloženě chuť jít na nějaký koncert a jako na potvoru se nic neděje. A pak se jako naschvál všechno navalí do jednoho týdne nebo víkendu. Právě tohle se mi přihodilo poslední dny a na krátký výlet do nedalekých Kralup nad Vltavou jsem z Masarykova nádraží vyrážel v notně útlumovém stavu. Sliby se však mají plnit (kór, když máte Vánoce na háku) a protože byl venku tuze příjemný počas, hlavě to celé vlastně jenom prospělo. Sotva jsem dosrkal Kozla, byli jsme na místě. Ani cesta k místnímu kulturáku není nijak strastiplná. Na značkách jsme tak zrovna v době otevření budovy.

Hned na chodbě před vstupem do KaSS Vltava to nejdřív vypadalo na veselku, aby se chvíli na to strhla řež, kterou obstarali Rytíři fortuny. S kolegou JiSem jsme se už už těšili na úlevu v prostředí místních mušlí a najednou taková komplikace. Chtěl jsem se vrhnout do mlýnice a tělesnou úlevu si vybojovat, ale nakonec jsem byl při pohledu na ony chasníky nucen uznat, že bych asi na podlaze nejen vykrvácel. Pobavila scénka, v níž důvod sváru v sukních ohrožoval všechny okolostojící máváním kuší. Hned jsem měl o důvod víc běžet na toalety.

Sotva jsme se pozdravili se známými a kamarády, byla celá Magická noc oficiálně odstartována. Úvodní ceremonii vzali na svá bedra Petr Korál (rockový táta), Monte Kvasnica (vlčí táta) a Jenny Nowak (dle vlastních slov „stará čarodějnice“, kterážto si dala za úkol dát pozor na nevycválané publikum). Hned jsme od RX Tháma také zvěděli neradostnou zprávu o zdržení polských Digital Angel. Pohotově se tedy zacvičilo s programem a do díla se opět pustili šermíři. Ti předvedli vtipnou scénku na téma kooperace lapky a výběrčího daní, neboli „made in Czech bandita“. Aktuální i dnes - samozřejmě.

Sousedé z Polski vzápětí fofrem nazvučili a ihned se pustili do titulního válu z minulý rok vydané desky „Affirmation of Life“. Ta má v sobě pěkné chorály a je svižná i chytlavá, což v kombinaci s fajn zvukem a postupně se srovnávajícím hlasem zpěváka Steffana znamenalo příjemnou atmosféru v sále hned na samém začátku. V silnějších chvilkách jako by člověk viděl na scéně Artauda Setha. Naneštěstí nasazená laťka nevydržela celý set a postupně se odhalovaly spíš slabiny spolku. Příkladně alternativněji znějící, na klavíru postavená novinka, k níž frontman text ještě četl z taháku, vyzněla rozpačitě. Jedním dechem je však třeba říct, že i bez živého bubeníka to kvartetu z Wroclawi hrálo dobře a jako první předskok si vedli obstojně.

Na řadě je slovenská sázka na jistotu – Ľahká múza. A vlastně poprvé a naposled během večera končí veškerá "rokenrolová" legrace. Dámy a pán ve své tvorbě nedávají příležitost nějaké lidové zábavě a přitom dokážou zaujmout a bavit, což mě docela fascinuje. Gudrun má díky své garderobě dobře dva a půl metru a působí impozantně, což se k jejímu projevu hodí. Do akce se Múza pouští bez performeky a s baskytarou, o kterou se stará iNOVA.

Moje dva osobní poznatky k této části programu "magické noci", které tedy nejsou ničím až tak nové: nemám v lásce takové ty rádoby operní ženské zpěvy, které využívá celá řada kapel. Musím však říct, že v případě Gudrun u mne tato averze neplatí. V jejím hlase je síla, napětí, drama. Bez náznaku nějaké šaškárny a přehnané teatrálnosti. V podstatě další hudební nástroj. No a ta další věc. Určitě je třeba smeknout před dámskou částí a jejich outfity. Já se však vždycky nemůžu vynadívat (ať mi to nemá za zlé, jsem striktně heterosexuálně orientován) na 677 (škoda, že mu pořád nějak nemůžu přijít na jméno). Stojí s kytarou stranou a tváří se jako že se ho to netýká. Přesto mě baví na něj koukat, protože kdyby Mrakomora nehrál Radek Brzobohatý, musel by ho hrát právě tento chlapík. Škoda velkých a nevyplněných prostor sálu, které mi trochu narušovaly intimní a mrazivou atmosféru.

Ľahká Múza - Príbeh o Anjélskych záhradách (live Magická noc trubadúrů 2, 2014)

Krysařské intermezzo taneční skupiny Naděje, které si vzalo za svou hudbu „třináctky“ (konkrétně intro z „Gotiky“ a logicky „Píseň o Krysaři“) bylo vcelku příjemným zpestřením a z balkónu se na sehraná děvčata i na malá šedá krysata (snad to tak bylo) koukalo dobře. Rovnou zmíním i hezky nachystanou výstavu fotografií kralupské party Urbex Team, která byla natolik poutavá, že se ji několik exotů ihned pokusilo rozkrást. Bylo zde možno utratit i nějaký ten peníz za šatstvo a různé propriety.

Bratrstvo Luny si díky Magické noci trubadúrů vlastně tak nějak plní vlastní sny a vzhledem k energii a prostředkům, do celé věci vložených, jim to určitě přeju. Ne všude mají čas a prostor vyšperkovat svoje představení všemi těmi divadelními proprietami. Dá se říct, že právě tady je můj hlavní problém s uchopením jejich tvorby. Určitě je zajímavé, že se na scéně pořád něco děje, ale někdy je zkrátka méně více. Není nutné, aby byla každá myšlenka či slovo (když to přitáhnu za vlasy) songu zároveň i pódiově prezentováno. Stejně tak pestré jsou hudební vlivy, kde člověk potká heavík (koncertní pojetí „Čertisníku“), prvky, které by se neztratily v Matějových Negative Face (příkladně nová „Mezi sfingami“), „dramatické“ motivy jako vystřižené z počátků české doom metalové scény („Signum Diabolicum“), stejně jako aktuální gothic rockovou klipovku „451° Fahrenheita“. Pak ona pestrost může působit spíš jako roztříštěnost.

Když však odhlédnu od všech negativ, které jsou čistě mým osobním pohledem na věc, musím uznat, že se koncert klukům povedl a fandy dozajista potěšil (i dle bouřlivých reakcí publika je jasné, že co jednomu nesedí, může jiného nadchnout). Od třetího songu pomáhala s vokály taky hostující Anička, koncert sám byl uveden představením malé Lupity, děvčete které se narodilo právě před dvěma lety, když probíhala Magická noc numero uno a nakonec došlo i na křest nového CD „Carpe Diem“, o který se postaral (kdo jiný) než Petr Štěpán. Příjemně se koukalo na děvčata, která celý set doprovázela. Chvíli byly za vojandy, tuhle zase za tanečnice, támhle zase terorizovaly nebohého RX Tháma (dobře, tak nepříjemné to v jejich podání asi zase nebylo). Projekce také dodala celé věci šmrnc.

Po posledním šermířském vstupu Rytířů fortuny je čas na hlavní hvězdu večera, kterou je XIII. Století. Bylo tak vlastně štěstím v neštěstí, že jsem díky pracovním povinnostem propásl jejich nedávný pražský koncert po boku Inkubus Sukkubus a mohl jsem si tak tohle vystoupení dát s pocitem nápravy absence. Dá se říct, že v tomhle případě jsem si naopak z třetiny prázdný sál užil (i když tenhle fakt pořadatelům asi vrásky nevyžehlí). Kdo „štěpánovce“ v poslední době viděl, dobře ví, jakou fazónu mají a není tak třeba nějakých sáhodlouhých opisů. „Voltaire“ na úvod, „Nevěsta“ se nese sálem se vším majestátem, „Vendetta“ řeže a krájí a ke „Slunečnicím“ není moc co dodávat. Je bezva, že nejen klasikami živ je fanoušek a i novější skladby si získaly na silné oblibě. K „Elizabeth“ asi taky není třeba nějakých obšírných opisů.

Zajímavostí a specialitou tohoto večera byla živá premiéra songu „Bohové na strojích“. Podkres ze samplů byl možná o něco tišší a vokál příliš dominantní, ale pro fandu to byl i tak jistě vítaný dárek. Ne tak pro partu mániček, která dokázala i na tuhle poklidnou věc rozjet svůj malý mosh pit. Došlo také na mou oblíbenou příjemnost „Měsíc lovce“, neveselý „Absinth“, veselý „Karneval“ i na klasiky „Justina“ a „Mystery Ana“. Petr si užívá protahovaná kytarová sóla a v jeho podání se mi to vskutku líbí. Nejen, že to dobře vypadá, ale vlastně i vylepšuje původní podobu válů. Pavel s podholem zase do škopků nezřízeně mlátí a to mám taky tuze rád. Výměna Paldy za Henryho se vizuálně nijak zvlášť nepodepsala a na komentář kláves spadá informační embargo, nezbývá tedy než si užít přídavek („Fatherland“ plus „Růže a kříž“) a mazat domů s veskrze příjemnými pocity.

Ještě bych rád zmínil dvě věci. Možnost dát si přímo na místě dění k pivu všechno možné od guláše po chlebíčky či roládu ke kávě je luxus, který se jen tak nevidí. Když k tomu člověk připočítá hned vedle sídlící a otevřenou „kebabárnu“, kde se mohl najíst i „nemasař“, nejde než pochválit.

Negativem byl naopak fakt, že pokud jste si nechtěli nechat ujít „třináctku“, museli jste si buď obstarat povoz, či zůstat sedět v nonstopu až do bílého rána. Chápu námitku, že dřív se nic takového neřešilo a na koncerty se takhle jezdilo běžně, ale faktem je, že jsem se sám setkal s reakcemi mnoha osob, které se nad návštěvou Magické noci rozmýšlely a nakonec je odradil právě fakt, že se z Kralup nedostanou.

Když člověk chce nějaký koncert vidět opravdu moc, nějaké to nepohodlí přežije, ale pokud váhá, je jasné, že právě tenhle fakt převáží pomyslné misky vah směrem k rozhodnutí "nejedu". Otázka je, jestli by nějaký ten speciální bus do Prahy nalákal víc lidí. Asi stojí za zvážení buď tahle varianta, či šoupnutí programu tak, aby hlavní hvězdy končily před odjezdem posledního spoje (tak tomu prý ostatně bylo na ročníku prvním).

Jinak nezbývá než před Kichoty smeknout za odvedenou práci, držet palce, ať jsou ztráty co nejmenší a popřát, ať jim vydrží nadšení i pro další práci. Kompletní fotoreport od JiSeho očekávejte již brzy!

mohlo by vás také zajímat

Ľahká Múza odehraje v Brně poslední koncert turné „40&Piesne Ticha tour“

Ľahká Múza slaví 40 let fungování novým albem a sérií koncertů

R.X.Thámo: Nejvíc mě překvapilo, že jsem to nezabalil

Festival Magická noc trubadúrů představuje program a trailer