Už třetí pokračování pamětí Šumavského Děsa spojuje vášeň pro okultismus a nám se tuze zamlouvá...
Václav Votruba - Šumavský Děs: Paměti okultní
Vydal: Golden Dog, (148 stran)
S Václavem Votrubou – spisovatelem jsem se seznámil díky jeho první „Knize kovu“. Vyprávění o tuzemské historii extrémních metalových žánrů mne bavilo a navíc jsem Václava zaregistroval i díky jeho metalové publicistice. Měl jsem tedy chlapíka pobývajícího v Českých Budějovicích spojeného spíš s muzikou, Až postupem času jsem zachytil i jeho hororové aktivity. Když nakladatelství Golden Dog oznámilo knihu „Šumavský Děs: Paměti okultní“, vzpomněl jsem si, že dvě knihy s podobným titulem už vyšly. Bylo tedy nasnadě ptát se, jestli mi jejich neznalost nebude dělat potíže při knozumaci nejnovějšího kousku…
Na úvod bude dobré říci si, co (nebo spíš kdo) že to ten Šumavský Děs vlastně je. On je to totiž bubák, který už na světě straší pěknou řádku let a pamatuje si spoustu temných příběhů. Václav měl v tomhle směru štěstí, protože kdyby narazil kupříkladu na mne s mou sklerózou, nedozvěděl by se lautr nic. Protože je s Děsem autor knihy jedna ruka, chodí za ním pro rozumy, které potom předává nám – čtenářům. A vzhledem k tomu, že jde o kratší příběhy přetavené do samostatných povídek, neznalost předchozích knih konzumenta nikterak nelimituje.
Obálka ani anotace knihy mne nijak zvlášť nezaujaly a tak trochu jsem čekal folklorně laděné temné příběhy. Jaký byl však můj omyl. A jak příjemný. Hned v úvodní krátké povídce „Ze záhrobí“ se v Horní Plané odehraje spiritistická sešlost, která odhalí děsivý zločin a Marii i Rudolfovi převrátí život naruby. V „Medijních kresbách“ se čtenář vypraví po stopách předka Karla Šlejchara, který maloval ovládán duchy, ačkoliv sám malovat neuměl. Fascinace tímto fenoménem Karla dostane do pořádné šlamastyky. „Krchov“ nás zavede do chaloupky slaměné vdovy Jany, která čeká na milého, jenž narukoval. K jejímu neštěstí nové bydliště sousedí s hřbitovem, který není tolik klidný, jak bývá zvykem. Hrůza se stupňuje v povídce „Pavouk nese smrt“. Hans Schröder je totiž posedlý pověstí o jednom děsivém artefaktu. Podobné záliby se v hororech často nevyplácejí. „Shnilá nevěsta“ vypráví o autonehodě a následném pořádně makabrózním zážitku jedné z jejich obětí. Na závěr se Josef vypraví na přání podivného pána Ludvíka ukrást lebku. A kam jinam pro lebku, než do Kutné Hory? Ale když už člověk za něco dostane zaplaceno, je dobré práci neošidit. O tom se Josef předsvědčí na vlastní kůži.
Povídky Václava Votruby si vystačí bez potoků krve. Jejich atmosféra je spíš zatěžkaná pachem prsti čerstvě vykopaného hrobu, starých kostí, prastarých knih a dávných artefaktů. V tomhle směru mne až překvapila echtovní hororová mlhovina, která se pomyslně vkrádá do každého řádku knihy a k mé radosti má navrch před jihočeskými kulisami, které určitě našince potěší, ale jsou spíš milým doplňkem a ukotvením příběhů, než nějakým encyklopedickým vyjmenováváním míst, kde se děsivé události odehrávají.
Václavovi se daří vyprávět plynule a zábavně, což je zásadní plus knihy. Ta nemá slabší místo a mou nejoblíbenější povídkou je „Pavouk nese smrt“. Tudy rozhodně vede cesta. Nečekejte nic moc progresivního. Potěšeni budou naopak milovníci hororových klasiků, protože celkový styl knihy zavání archaičností, což mi ale vůbec nevadí. Celkově jsou pro mne náměty povídek atraktivní a příjemně mrazivé. Já se určitě poohlédnu i po předchozích vzpomínkách Šumavského Děsa a vám můžu doporučit to samé!
Přidat komentář