V pátek jsme měli tu možnost vůbec poprvé na našem území přivítat estonskou úderku Freakangel, kterým zdatně sekundovalo tuzemské uskupení Discrimination. Jak se večírek vyvedl, vám poví Demi Mortuus v následujícím reportu. Děkujeme!
Freakangel, Discrimination
12.4.2013, Nová Chmelnice, Praha
Není každý den posvícení. Z několika indícií se dalo již dopředu vytušit, že po velmi slušných návštěvách koncertů Project Pitchfork, Hocico nebo nejčerstvěji Leather Strip to tentokrát taková sláva, co se návštěvnosti týče, nebude. Ona jména jsou u nás zatím ceněna přeci jen o něco víc, než estonští exoti a navíc se den po téhle akci konala v Roxy vyprodaná Hell Party. Nešťastná shoda okolností navíc přihrála tento koncert do prostorů Nové Chmelnice. Tenhle sál daleko bolestněji odhaluje nepočetnost publika. Před začátkem tedy posedávalo pár lidí u stolů po stranách parketu a atmosféra byla hodně komorní. Ani náznakem nebylo znát, že by se tu měla strhnout za pár chvil řádná párty. Nakonec to však až taková hrůza zdaleka nebyla.
Freakangel prý měli po cestě nějaké trable s brzdami jejich přemisťovadla, ale nakonec byli kolem osmé na místě živí a zdraví a mohli v poklidu zvučit. Nikam se nespěchalo, dorazilo ještě pár lidí a po nějakém tom čaji a vodce se chopil nástrojů tuzemský support Discrimination.
S jejich tvorbou nijak zvlášť obeznámen nejsem. Něco málo je ke slyšení na bandzone, ale živě jsem s nimi měl čest prvně. Zaregistroval jsem třeba taky „Výrobní proces“, který je k nalezení pro změnu na youtube. Celkový dojem z vystoupení byl ve finále takový polovičatý. Určitě se daly najít dobré momenty. Zvuk byl značně apokalyptický a hodil se k celkovému pojetí. Prim hrály strunné nástroje a i když se dle zákulisních informací snažil zvukař dostat ven i co nejvíc elektroniky, přesto byla značně upozaděna a vyplula většinou jen když měla kytara pauzu. Taky vokál byl zajímavě zkreslený efektem a hodil se k robotickému vyznění, ale pro změnu se místy utápěl a někdy se mi zase zdálo, že v některých pasážích není úplně šikovně nafrázován a ne všude pasuje jak má.
Stejně jako hlavní hvězdy večera i tohle trio mělo živého bubeníka. Nakonec dojem ze setu Discrimination nebyl vůbec vyloženě špatný. Spíš z toho byla znát jistá nevyhranost a tam, kde měla kapela stínat hlavy, se spíš jen tak o něco podobného snažila. Technonářez v úvodu jedné skladby například dokonale rozsekával, aby se následně všechno smrsklo do nijaké zvukové koule, která chce zkrátka více suverenity a technického dotažení, aby si nadále udržela neuvadající pozornost přihlížejících. Uvidíme příště...
S Freakangel jsem měl prvně čest pár let zpátky na Castle Party. Tehdy hráli ještě bez živého bubeníka, ale zato měli sebou člověka u mašinek. FrOzen už v kapele není a místo něj s knoflíky příležitostně (když měl volné ruce) kroutil kytarista s mocnými dredy a nejštíhlejšíma nožičkama mezi všemi kytaristy - Art. Navíc na sebe tenhle sympaťák natáhl tričko Brutal Assaultu, když už byl v té naší zemičce. O živé bicí se na koncertech stará nový člen Roman D. a změna je to samozřejmě citelná. Zároveň taky poplatná novější tvorbě kapely. Ta se přesunula od tanečnějších poloh směrem ke coreovějšímu znění. Nervní polohy kupříkladu takových průkopníků Korn nejsou dnešním Freakangel zcela cizí.
Freakangel - Let It All End živě na Chmelnici
V tomhle duchu začal taky celý set. „Used“ z druhé desky „Let It All End“ (2012 – právě ta přinesla do jejich tvorby značné změny) s výraznými synťáky nikam nespěchá a nutí člověka spíš k nervnímu svíjení se, nežli k tanci. Ten rozdíl se dal vycítit hned díky následující věci z debutu („The Faults of Humanity“ – 2010). „The Last White Dance“ ukázal o něco přímočařejší a jednodušší tvář kapely, která je na živo hodně chytlavá a mé maličkosti i bližší. Došlo taky na ochutnávku z aktuálního epka „Porcelain Doll“ v podobě „A Dozen New Scars“. Ta si opět drží poklidnější tempa a o to nervóznější náladu, kterou se snaží odpovídajícím projevem předat lidem pokérovaný exhiba za mikrofonem Dmitry Darling.
Sama kapela svou nynější tvorbu označuje jako „Alternative Industrial Core“ a ono se s tím dá vskutku souhlasit. Kytara si drží vcelku důležitou roli a zasekává do elektra pořádná kila, stejně jako se nebojí nějaké té vyhrávky, která umocní atmosféru. Pokračuje se hlavně v duchu aktuální velké desky. V Praze z ní zazněly ještě záseky jako „Parasite“ (živě parádně gradovaná v refrénu), otvírák desky „Erasing the Distance“ (ten mi místy těmi zmíněnými Korn zavání na sto honů), nechyběla ani klipovka „Porcelain Doll“, tucavější a skočnější „A Product of Hate“ a jako přídavek kluci vysekli ještě „Mutual Forms of Bleeding“.
Sám se musím přiznat, že jsem si nejvíc užil dvojicí hitovek z desky první. Zazněl klipový megahit „My Darling Bullet“ (nechyběly ani nepostradatelné ženské zpěvy puštěné z pásu), který člověka nenechá v klidu a největším zážitkem večera se pro mne stala jízda v podobě „God´s Blind Game“. Technorytmika nahrazená živou bicí artilerií doslova zabíjela a jet celý koncert v tomto duchu, tak asi neodejdu po svých. I tak ale stálo vystoupení estonského tria za to a jak Pavel před jejich koncertem vtipně poznamenal – udělali jsme si to hezký!
Fotoreport od JiSeho najdete v naší fotogalerii.
Přidat komentář