O nečekaném spojení Vince Clarka (ex-Depeche Mode, Erasure) a Martina Gorea (Depeche Mode) jsme vás už dříve informovali v aktualitách. Dnes vám přineseme náhled na debutovou desku od Pavla Zelinky. A protože se z jedné strany dotýká tanečního národa a z druhé Depecháckých temně popových zástupů, oslovili jsme ještě respektované osobnosti z obou táborů. DJ Sina z Depeche.cz a také Myclicka, dlouholetého redaktora portálu Techno.cz a moderátora Radia 1.
VCMG - Ssss
Vydavatel: Mute rec./EMI (www.emimusic.cz)
Pavel Zelinka:
Když se nedávno spojily dva skladatelské mozky Depeche Mode, Vince Clark a Martin Gore, jednalo se informaci ne nepodobnou blesku z čistého nebe. Co čekat od obou elektroniků? Temný pop s příměsí rocku v duchu Depeche Mode nebo naopak rozjásaný synthypop ála Erasure? Úplně vedle.
Projekt VCMG holduje technu. Instrumentálnímu a minimalistickému, kterému Vince propadl před pár roky a Martina na tuto víru svedl jak Eva Adama. Nejenže na desce nenajdete žádné vokály, ale nejméně polovina skladeb je skoupá i na výrazné melodické linky. Dvojice přijala hru v duchu detroitských tanečních veteránů, jakými jsou Ritchie Hawtin nebo Daniel Bell, kdy dominantní rytmus obalují hrátky s drobnými syntetickými detaily a spíše hlukovým stupňováním atmosféry. Nakonec ale pánové z minimalistické noty prvního singlu Blip slevili a na debutu najdeme i skladby s jednoduchými melodiemi v „refrénu“.
Mírně archaický duch celé nahrávky není nic pro současné taneční jezdce frčící na dubstepu či chaotickém wonky, o minutí se s odkazem domovských kapel jsem už psal, takže pro koho je nakonec deska určena? Oba muzikanti se dušují, že tahle deska vznikla jako čistě osobní potěcha, což si takhle ostřílení borci mohou dovolit. Oddaných kupců najdou automaticky dostatek. Zda budou nakonec spokojeni, je ale otázkou.
Hodnocení 60 %
Myclick:
Ssss od VCMG? Nuda! To abychom zůstali u těch čtyřech písmen... Velmi pozdě si totiž pánové na techno, potažmo minimal techno, vzpomněli a velká škoda, že navzdory svým kvalitám tento žánr nikam neposunuli. Možná před pěti lety by to byl trhák, ale dnes už je v tomto stylu zastínili mnohem talentovanější kolegové, kteří se mu věnují o poznání déle, aneb všechno podstatné už bylo řečeno...
Prázdné skladby s až příliš předpokládaným vývojem, navíc podobné si jako vejce vejci, to je to, co na zeleném albu se syčícími hady najdete. Kéž by tak mohlo vyjít pod hlavičkou DGVCMG a Dave Gahan by ho občas přikrášlil svým charismatickým vokálem, nebo se alespoň vypreparovala a klidně i elektronicky upravila nějaká jeho slůvka z více než třicetileté kariéry Depeche Mode.
Depešácké postupy jsou tady samozřejmě patrné, temnota taktéž prvotřídní, při hlubším poslechu se však nemůžete ubránit dojmu, že tahle deska byla při zkušenostech obou protagonistů spíchnuta tak za 14 dnů. Zvlášť, když polovinu práce s nekonečnými loopy za vás udělá stále chytřejší technika. Světlým momentem je pro mě skladba Windup Robot, u níž ten vývoj pro dalších pět minut odhadnete jen stěží, a všechny ty zvraty uvnitř vás baví.
Pro domácí poslech tohle strojové album není, v klubech je i v tomhle žánru spousta zajímavější muziky, takže pro koho je tenhle výstřelek vlastně určen? Možná jen jako rarita do obsáhlé diskografie těch největších fandů legendární formace ve stylu “To tenkrát v roce 2012“... A pokud vám přijde, že jsem byl ve svém verdiktu až příliš přísný, pak ano - nikdy jsme nebyl pravověrný depešák a i tu černou na sebe oblékám jen zcela výjimečně.
Sinus:
Pánové Vince Clarke a Martin Gore se po třiceti letech svých úspěšných popových kariér v domovských kapelách Erasure a Depeche Mode rozhodli zkusit experiment. Experiment, který (jak oba svorně prohlašují) oba dělají hlavně pro zábavu a vyzkoušení něčeho nezvyklého.
Vince Clarke je studiový pracant a syntezátorový nadšenec. Martin Gore do syntezátorů zapálený rovněž, obzvlášť do těch retro analogových mašinek, které stavěly novou tvář hudby v 70 a 80 letech. Oproti Vincemu je ale Martin poněkud lenošivější, jak sám často přiznává. A tak to vyřešili šalamounsky - rozpracované skladby si posílali přes maily, a seděli u počítačů každý sám, na jiné polokouli Země. Nu co, máme přeci 21. století.
Výsledek? Koláž zvuků, zajímavých nálad a atmosfér naroubovaná na diskrétní taneční rytmus, která zní celkem pohodově a příjemně. Ideální do auta či k nějaké práci. Analogové zvuky a hluky byly posazeny do moderního kontextu, a celé to tak nějak plyne… a nezanechá výraznější šmouhu.
Martin zúročil své zhruba desetileté zkušenosti s mícháním nahrávek při svém DJingu, kterému se okrajově věnuje jen tak pro zábavu, či pro charitu (většinou ve svém oblíbeném Old Kings Road Pubu v Santa Barbaře). Některé jeho dřívější sety jsou zaznamenané (Being Boiled v Londýně, rok 2004, či pre-show DJ set hraný před koncerty při depešáckém Touring The Angel v roce 2006).
Pokud by někdo čekal depešáckou temnotu, moc se jí nedočká. Snad jen Bendy Bass zní lehce strašidelně, ale jinak se celý taneční zákusek s hady na obalu nese ve světlých odstínech. V rámci taneční scény se také nejedná o nic extra objevného či novátorského. Ale měla-li nahrávka sloužit k pobavení, a k zpestření tvůrčích prací obou protagonistů, pak svůj účel pravděpodobně splnila.
Ssssin :)
Přidat komentář