Sobota 9. listopadu patřila v Praze gothic rocku. V Akropoli jsme mohli vidět nejen tuzemské matadory XIII. století, ale i britské spoluprůkopníky scény Skeletal Family. Jaké to bylo?
Snad všichni máme sny, které si chceme splnit. O to víc se proto (minimálně část) kytarové sekce naší redakce těšila na letošní 9. listopad, kdy právě k něčemu takovému mělo dojít – pozvat sem na vůbec první koncert gothicrockovou kapelu takového formátu, jako jsou Skeletal Family. A po dlouhém domlouvání se to vážně povedlo. Že se nám to nezdá, jsme si ale pořádně uvědomili až na zvukové zkoušce a hlavně v půl osmé večer, kdy v Paláci Akropolis kapela doopravdy nastoupila na scénu.
Pětici, poskládané ze dvou generací muzikantů, už od pohledu vévodila Anne Marie Hurst s imagí divoké čarodějky (kdyby ovšem taková žila v Blade Runnerovi). Hned první odpalovačkou „So Sure“ zatopili Skeletal Family slušně pod kotlem, odhalili solidní zvuk a pěkně sehranou sestavu. Anne Marie se navíc do zpěvu ihned položila s intenzitou Jaze Colemana, skotačila po pódiu a spolu s rozložitým basákem Trotwoodem a do kytary zapuštěným Stanem tvořila opěrný trojúhelník vystoupení. Inu, tradiční sestava je tradiční sestava.
Mládežnická výpomoc – skvělý druhý kytarista Owen (na kterého číhaly fanynky u dveří do šatny hned od konce vystoupení) a energický bubeník „Ozzy“ – hnala celý stroj pěkně dopředu a kořenila koncert svěží dravou energií. I díky tomu se tak dalo odpustit, že ne vždycky dopadlo efektní točení paliček na sto procent a některé rychlejší přechody končily trochu zadrmoleně. Ale to jsou jen drobné vady na kráse, kterých si většina posluchačů stejně nejspíš nevšimla. Zvlášť když – ruku na srdce – tu Skeletal Family vlastně příliš návštěvníků neznalo.
To s sebou sice neslo trochu vlažnější kotel (ve srovnání s WGT), ale i tak, všechna čest – slušně zaplněný sál přijal Skeletal Family důstojně. Došlo i na pár rukou nad hlavou a hlasité ovace. A zaslouženě. Zvuk, světla i kapela, která do toho šla srdcem po hlavě, vyplňovala každou píď prostoru Akropolis. A své určitě udělala i skvělá práce s dynamikou skladeb.
Při začátku gotických klasik „Hands on the Clock“ nebo „She Cries Alone“ se ježila kůže až na hlavě, došlo i na slibované kousky od Ghost Dance (včetně hitovky „When I Call“ nebo "Radar Love") a výlety do sólové tvorby Anne Marie Hurst („Set Me Free“), která předcházela znovuoživení Skeletal Family.
Povinná „Promised Land“ jakoby celý klub rozsvítila a zároveň upozornila na konec vystoupení, které gothicrockeři uzavřeli intenzivní verzí „The Wind Blows“ s Anne Marie Hurst valící se na zemi a voláním ".. and the children cry" zařezávajícím se do morku kostí. Pokud tedy někdo čekal komornější vystoupení usedlých padesátníků, čekalo ho velmi energické překvapení.
Jen škoda, že Skeletal Family zkrátili svůj týden starý playlist z Los Angeles (trvající hodinu a půl) až příliš, takže skončili asi o pět minut dříve, než museli. Přišli jsme tak třeba o možnost slyšet „Move“ nebo další pecky. Tak snad příště – tahle show by si rozhodně zasloužila zopakovat!
Skeletal Family – Hands on The Clock (živě v Akropolis)
Demi
Já bych snad jen doplnil za sebe, že jsem Skeletal Family viděl už na letošním WGT a tušil jsem tedy, že by to opravdu skvělé být mělo. Ale víte jak to je, když máte nějaká ta očekávání.... Pak přijde nejistota, jestli to opravdu TAK dobré bude. Měl jsem trochu obavy až do zvukovky, kdy se Anne Marie vytasila s kouskem „Cinder Road“ (z repertoáru Ghost Dance). Roztekl jsem se málem už tam a velká škoda, že na tenhle kousek nakonec po zmíněných proškrtech nedošlo.
Husinu, o které Ez psal, můžu jenom podepsat a jsem rád, že mě (snad) nikdo neviděl, když jsem si zpíval s Anne Marie onen hit „When I Call“. Musel to být vcelku komický pohled. V celé té neuhlazenosti byl prostor i pro dojetí a já se dojímal rád. Ona syrovost se nijak nacvičit nedá a Skeletal Family ji mají i při svém požehnaném věku (tedy té původní části kapely) pořád v sobě.
To už přišel čas na druhou polovinu koncertu. XIII. století je tuzemskou sázkou na jistotu. Tradice každoročních koncertů naší legendy pomalu začala zdomácňovat ve Kbelích, ale letošní přesun do Akropole se ukázal jako velmi prozřetelný. A určitě to nebylo jen oponou, která odhalila celý kvartet v plné parádě, než natěšenému publiku naservíroval otvírák „Kabaret Voltaire“ (mám nějakou prapodivnou úchylku na krátký klávesový předěl někde ve středu songu a dobrá taneční nálada z vystoupení anglických nestorů tedy přetrvává). Nejspíš i sám interiér klubu a jeho zázemí naladil muzikanty i fanoušky na velmi pozitivní vlnu, která prodchnula celý (hustě zaplněný) prostor.
Pavel za bicími zvedá ruku vzhůru k nebesům (no dobrá, tak ke stropu Akropole...) a startuje majestátní klasika „Nevěsta temnot“. Na řadu se tedy dostal i „příšerný ženich“ (viď Nephi) a Petr s černými brýlemi v paprscích světel deklamuje notoricky známý text. Hýbat se lidstvo na parketu i na balkónech začalo zase díky živelnosti songu „Katakomby“. Při těchto akčnějších kusech má zase prostor k rozpohybovaní show ježatý Palda, kterého věk předurčuje k tomu, aby na scénu vnesl trochu pohybu.
Do poklidných vod se tempo představení navrátilo při „Prokletí domu slunečnic“. Tady si zase svoje užije Katka u kláves. Když tak člověk kouká na ladné pohyby jejich rukou nad klapkami, říká si, zda je tak ladná třebas i při domácích pracích a podobně. Uplně vidím jak kupříkladu elegantně solí maso na pekáči! Nebo zda je to jen na prknech co znamenají svět. Ale dost legrace. Katce to slušelo, „slunečnice“ byly předneseny výborně a fanoušci je mají rádi a užili si je viditelně. A já je mám taky rád.
Zajímavostí bylo podstatně přísnější pojetí skladby „Dogma“, které koketovalo málem s doom metalovým výrazivem. Rozhodně vítané temné zpestření setu, které je kontrastem ke klasice nejklasičtější. „Elizabeth“ lidi chtějí, „Elizabeth“ lidi rádi zpívají a „Elizabeth“ jim také byla dána. Ruce jsou nahoře a Petr si diriguje obecenstvo, které mu rádo zobe z ruky. Ke slovu se dostal také poklidný „Fénix“ a gradující tempo stupňuje další klasika „Mystery Anna“. Bez „vampyrézy“ by to samozřejmě nešlo a Petr svlečený již do trička jasně ukazuje, že horko je už i na pódiu.
Díky rozsáhlosti materiálu kapely samozřejmě nemohlo dojít na všechny hitovky. Ale ke slovu se ještě dostala kupříkladu živě uhrančivá „Iglau“. Tahle patriotská hymna je v podání Petra a jeho ansáblu vskutku kouzelná. Dostavila se i nepostradatelná „Justina“ a když jsem běhal někde po něčem na svlažení hrdélka, tak snad dokonce i „Metropolis“. Jestli má Akropole nějakou nevýhodu, pak je to policejní hodina. V deset hodin zkrátka šlus a konec.
XIII. století – Elizabeth
Setlist tedy zakončil „Karneval“ a roztancované publikum si ho užilo jak se patří. Tahle předělávka „třináctkám“ vyloženě sedí a je jen málo coverů, které by natolik válcovaly původní verzi nějaké písně. Lid skanduje a je ve varu, Petr sóluje a odkláda sluneční brýle. Paráda. Chvíle na přídavek naštěstí ještě zbyla a tak došlo i na „Fatherland“. Jeho refrén nedočkavé diváctvo pělo i bez výzvy a následně si už Petr jen prsty vyvolává svoje ovečky jako učitel žáky ve škole. Lepší tečku si těžko představit a spokojenost byla znát jak na kapele, tak na tvářích přítomných.
Pak už se zbývá jenom vyklusat na vypečeném setu DJ Cyberpagana, který proměnil minimálně část divadelního baru v solidní tančírnu.
Nakonec se tedy tohle spojení ukázalo být velmi podařeným. Dočkali jsme se jak působivé lekce ze stále živé historie gothic rocku z Britských ostrovů, tak výtečného představení ve formě hrajících tuzemských klasiků. To be continued...
Komentáře
Přidat komentář