Report ze Schattenwelt Festivalu, část 1.

Barbora se za nás jela podívat do rakouské metropole na dvoudenní festival Schattenwelt. Jak to podle ní probíhalo?

Schattenwelt, Vienna, Austria, 10.-11.11.2017

O největší gotické události v Rakousku, jak ji organizátoři propagují, jsem se poprvé doslechla vloni, kdy se konal její druhý ročník. Zaujal mě line-up i dobrá dostupnost rakouské metropole. A tak jsme letos vyrazili.  Vzhledem k tomu, že páteční program z pro mne nepochopitelného důvodu začíná již ve čtyři odpoledne, nebylo po tom, co jsme se ubytovali a vymódili, na co čekat. Volám sobě a své party crew Uber a vyrážíme do Multiversum halle, kde se celý festival odehrává. (Zde si, prosím, povšimněte prvního špatného rozhodnutí, kterým bylo nevzít si na sebe nic víc než budeme potřebovat uvnitř haly – jedeme přece autem tam i zpět.)

Po příjezdu na místo se ukazuje, že rozhodně nejsme jediní, komu dělá problémy dorazit na místo určení již v pozdním odpoledni. Přestože přicházíme až po prvních dvou kapelách, celý prostor zatím působí velmi prázdně. Prohlížíme si skromnou, a až na výjimku poněkud neaktuální nabídku několika málo stánků, které se nachází na prvním ochozu moderní haly srovnatelné například s pražským Forem Karlín. Dáváme krátkou šanci právě hrajícím Pulse, na jejichž zpěvákovi mě především pobavila kombinace poněkud filmového robo-kostýmu doplněného o běžecké tenisky Nike. Nemesis a jeho banda mi trošku evokuje show Rammstein revivalu z maloměstské zábavy, a tak se zatím snažím celým vystoupením spíš bavit. Vzhledem k tomu, že postupně překonávají hranici trapnosti až k vtipnosti, se mi to docela dobře daří.

Pulse

 

Po nevinně se tvářícím nápadu dojít se osvěžit do sousedního supermarketu, opouštíme halu. Venku se vítáme se slovenskou delegací a nahlas se smějeme, protože ještě netušíme, že o chvíli později bude jednomu, posléze dvěma a nakonec všem čtyřem zakázáno se do haly vrátit pro „přílišnou opilost“. Vzhledem k tomu, že večer ještě ani pořádně nezačal, snažím se milé, ochotné a chápavé lidi ze security přesvědčit o absurdnosti jejich zákazu. Náročná diplomatická vyjednávání jsou komplikována především jektáním zubů přes zimou ztuhlé čelisti – vzpomínáte, jak jsme vyrazili oblečení, jako kdyby byl červenec? :)

Když se nakonec lehce namodralí vrátíme do haly, postává před podiem jen o málo více lidí, než kolik jsme i s koncertem Pulse opustili. Právě hrajícím Ultranoire, jejichž synťáky zahuštěné sametově hlubokým hlasem zpěváka Josefa mě z nahrávky poměrně lákaly,  by asi jinak nebylo co vytknout, ale  velká, hranatá a supernová hala (nejen) moje nadšení snadno pohlcuje. Přestože se kolem motá k třem stovkám černočerných postaviček, stále působí poněkud znuděně.

Situace se přeci jen zlepšuje poté, co se na stagi objevuje Faderhead. I když není vůbec jisté, co všechno je playback, hlasité EBM konečně rozproudí krev i rezervovanějším návštěvníkům. Plná očekávání, že se konečně dozvím, jak je to s těmi kočkami, které mají rády pivo, (Tanz zwo drei vier skutečně někdy zní tak trochu jako Cats who like beer, btw :)) poskakuji do rytmu už proto, že se mi tak konečně podaří se zahřát. Vzhledem k trestuhodné neznalosti nejsem většinou s to rozeznat jednotlivé songy a tak se chvíli zkrátka nechávám unášet úderností a rytmem s občasnou světlou chvilkou, jakou je například v únoru vydaný singl "Know Your Darkness", který mi svým futurepopovým zvukem přeci jen proniká o kousek blíže k srdci.


Ultranoire

Kdosi se mne snaží vylákat na cigaretu, což s představou opakované epizody u vchodu s díky odmítám. Jaké je pak moje překvapení, když zjistím, že malá DJ stage je kuřácká! Poněkud zaskočená to ale nakonec hodnotím spíše negativně, jelikož špatně větraný prostor se stává brzy vcelku nepřátelským nejen pro nositele kontaktních čoček. Zde se mimo jiné dozvídám o změně sobotního line-upu. Za italské Frozen Autumn, kteří v sobotním programu původně zachraňovali situaci pro kytaromilce, na poslední chvíli zaskočí pop noir duo Black Nail Cabaret, jež jsme mohli nedávno vidět na posledním Prague Gothic Treffen. Osobně se díky tomu na sobotní večer těším ještě víc.

To už je ale čas na Clan of Xymox. Oproti jejich poslednímu koncertu v pražském Rock Cafe, které ve mě nezanechalo žádnou výraznou vzpomínku, se na druhém rande, nasvíceném do intenzivní růžové, bavím mnohem lépe. V houpavém tempu se zdravím s dalšími a dalšími návštěvníky a konečně vnímám festivalovou atmosféru. Změna rytmu a poctivě, naživo zahrané tóny přináší výrazně větší hloubku. Když pak zazní "Jasmine and Rose", mám dojem, že mě intenzivní basy zvedají z pomyslné rakve, kam mne užuž ukládal součet předchozího. Během "A day" jsem pro změnu nadšená úžasnými modrofialovými světly. Během hodinu a půl dlouhého setu, zahájeného se "Stranger", zazněly mimojiné hitovky jako "Backdoor", "Louise", "Emily" a "In love". Byť jsem obyčejně vyznáním electrobitch, bez váhání musím Clan of Xymox označit za absolutní highlight dne.

Clan Of Xymox



Party mode is finally on, což se hodí, jelikož svoji show zahajují Project Pitchfork, kteří nás rozhodně nešetří už od samého začátku. S "Conjure" se lidi začínají hýbat a i když hala zůstává přinejlepším poloplná, lékem se ukazuje být prosté „přistupte blíže, dámy a pánové.“. Z předních řad totiž nezaplněná část placu není vidět a všechno působí mnohem míň studeně. Vidličky tentokrát vystupují pouze s jedním bubeníkem a hned na třetím místě nasazují megahitovou "Rain". Na řadu se dostávají další hity fajnový a hvězdná kola se nepřestávají točit ani přesto, že z třetí řady se všechno zdá poněkud přebasované. Příjemně mě překvapí, když se při refrénu podaří lidi alespoň na chvíli roztleskat. Během mé oblíbené "Acid Ocean" už přemíru basů shledávám lehce otravnou, což trvá až k "An End". S vyváženějším zvukem se zvyšuje také hlasitost a já jsem na chvíli zcela pohlcená vnímáním toho, jak mi celým tělem proudí hudba. Zvuk, který nejdříve vnímám jako brnění pod chodidly, se nese přes odezvu v hrudníku až po hlavu a třesoucí se rty. Během romantické "Souls" sestupuje Peter Spilles blíž k publiku a zdraví ostatní, konečně pořádně roztancované, souputníky. Bez následující "Timekiller", pro všechny tak notoricky známé, si rozhodně nejde koncert Project Pitchfork ani představit. A když se pak kužely bílých reflektorů seběhnou a ozáří siluetu frontmana oproti všudypřítomné temnotě, nechybí tomu už nic. V druhé polovině setu se kapela vrací ke starším hitům, na kterých mám obecně ráda zvuk hravých synťáků, při kterých zkrátka chci hýbat, tancovat a někdy i přihlouple poskakovat. Bílá světla působí ve tmě jako blesky, zatímco se vzdalujeme poslechnout si zbytek setu z ochozu. Čím dál od podia jsme, tím víc je znát, jak se zvuk v nezaplněné hale nepřirozeně rozléhá.

Project Pitchfork



Zatímco se ostatní cpou párky, já šoupu nohama při čekání na bagetu. Vzhledem k tomu, že párkožrouti jsou dávno po jídle a kluci rakouský za pultíkem nemají, koho by obsluhovali, jdu se zeptat, jak to s mou objednávkou vypadá. Popravdě, nikdy by mě nenapadlo, že na fesťáku, kde se vydává pouze hotové jídlo do ruky, někoho napadne prodávat něco, kvůli čemu musí 15 minut nahřívat gril v troubě. Něco, co se ve finále nevyhrabe ani na poloviční úroveň klasické polské zapiekanki. Taková je ovšem vídeňská realita, svázaná do přesně dodržovaného časového plánu, poněkud studená a často plná paradoxů, absurdit a nepochopení.

Vzhledem k celkové únavě z dlouhého prvního dne nenacházíme dostatek sil ani chuti pokračovat na afterparty, která se odehrává na malé stagi a nese se striktně v elektro duchu. První den Schattenwelt 2017 ve mne rozhodně nezanechal mnoho pozitivních dojmů, ale pořád nás čeká ještě den druhý, který, to už snad můžeme prozradit, byl nakonec o mnoho lepší.

Za použité fotografie děkujeme HR-Pictures!

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Báro, nebuď přísná. sice kromě PP, Covenant a Funker Vogt to byl kapánek průser. ale kdo protančil obě noci, nemůže si stěžovat. prostředí to teda bylo fakt brutus, zato moc pěknej zvuk. a Peter to svojí závěrečnou šou všechno nahradil. chtěl jsem si ho vzít domu. děti by měly radost :-). a ty se někdy usměj
Vzhledem k tomu, že se v názorech víceméně shodujeme, zbytečně přísná si nepřipadám. Osobně jsem si chtěla odvézt jedině pány z Covenant, ale to už je věc preferencí. Co se usmívání na lidi, kteří mi říkají Báro, týče, to většinou nemám v repertoáru, nezlob se. Ať tě síla provází. Barbora

Přidat komentář