Jak se to v pátek povedlo The Spiritual Bat a FARA na Sedmičce? Přečtěte si sami!
The Spiritual Bat, FARA
Praha, Klub 007, 9. 3. 2018
Návrat hudebních alchymistů The Spiritual Bat do magické Prahy nemohl proběhnout na pověstný vlkodlačí chlup stejně jako před dvěma lety, neboť ve vršovickém klubu Basement už řádí pouze zahraniční hoteloví hosté a o bubáka už tu člověk nezavadí. Ústřední dvojice doplněná novou, mladou rytmickou sekcí se tak podívala na strahovskou „sedmičku“ a přivezla sebou aktuální desku „Your Own Wolrd (And the Vision of Sound)“.
Role supportu připadla dvojici FARA, jednomu z objevů kompilace „Dark Tunes from Czech and Slovak Caves“, která se s touto rolí popasovala více než zdatně. Samotná kapela si svou roli u některých konzervativnějších fans možná lehce ztěžuje punkově oprsklým vokálem a svérázným humorem v slovensky zpívaných textech, nicméně právě osobitost a stylová nezařaditelnost je ve finále jednou z jejich silných stránek. Bylo patrné, že část publika, která zná dvojici jen díky hitovce „Depress“, byla v úvodu překvapená, jak seriózní a vážná umí FARA být.
Osobně se mi moc zamlouval čitelný a přitom tvrdý zvuk (podobně jako u headlinera), který dal vyniknout intenzitě a naléhavosti vážnějších songů jako „Tak ťažké“ či instrumentálky „Koniec nášho světa“. Kluci jsou navíc uvěřitelní, kašlou na nějaké pózy a dobře se na ně kouká (a to nejsem teplák). Podle očekávání největší ovace sklidila už zmiňovaná, po lopatě povedaná post-punková tutovka „Depress“ a moje nejoblíbenější taškařice „3 vína“.
Lid však rozdivočily i punkovice „Dookola“ či „DPNP“ (ta mi textem pokaždé připomene hit „Práce Fuck off“, kterou před více než pětadvaceti lety nahráli divočáci Čertůf punk). Osobně se mi taky moc líbila křehká a melancholická věc, kterou jsem nejspíš dosud zaznamenal jen na Youtube pod názvem „Fragment #1“. Tady už byla doplněná i o neveselý (vkuse sjetý a zjebaný) text a je tedy důvod těšit se na další nahrávku kapely.
Rosetta a Dario dovezli do Prahy kromě nových songů také čerstvé posily v rytmické sekci. Zkušeného bubeníka Alessia nahradil Massimo, který vypadá, že ještě nemá občanku, ale pravdou je, že s ním kapela nijak neutrpěla a hraje mu to skvěle (navíc umí bavit publikum neskutečnými grimasami během hraní – to se prostě musí vidět). O to víc, že proti prvnímu koncertu v našem hlavním městě se The Spiritual Bat předvedli i s basou, kterou měl na starosti druhý nováček – Emilio.
Buď jak buď, jednoznačně největší díl pozornosti na sebe přirozeně strhává Rosetta. Jednak jí to u mikrofonu tuze sluší a druhak hlasem, který se nemusí snažit dotáhnout na úroveň studiových nahrávek. Naopak. Je to ten vzácný případ, kdy studiová nahrávka většinou nedokáže zachytit energii živého přednesu. A té tu byla kopa.
Rosettin projev má navíc několik poloh, díky kterým člověka prostě baví jí poslouchat. Ať už zaklíná, poháněna tribální rytmikou, káže nebo třeští jako bosorka, pokaždé se stoprocentním nasazením, energií a uvěřitelností. Milovníci silných ženských vokálů tedy museli na Sedmičce hýkat blahem – ať už patří do tábora, kterým voní charakter zpěvu Monicy Richards, nebo těm, kteří dávají přednost deathrockové vypjatosti a intenzitě Eveghost z Christ vs. Warhol. Rosetta však zůstává ve všech barvách svého vokálu naprosto svébytná.
Sám jsem dorazil zrovna pří divočejší novince „Guilty“, která ukázala jednoznačně, že i novější věci budou fungovat. I když mi otvírák z čerstvé desky přijde až moc jednoduchý, právě u něj vynikl vokál Rosetty, který udělal z nepříliš zajímavého songu interesantní kousek a přinesl gradace, které albová podoba postrádá. To „The Human Museum“, kterou zpěvačka zpestřila tamburínou, už se mi zamlouvá mnohem víc a i z pódia lezla daleko hutnější atmosféra.
Starší „Mosaic“ dostala na plac něco deathrockové energie, což ocenila netopýří letka s bohatými účesy v první řadě a v tomhle směru nic nepokazila ani čerstvá věc „Killing“. Jestli mne nadchla nějaká novinka, byla to jednoznačně „Nine“. Té se podařilo mě dokonale vtáhnout do děje a zapomenout, že se kolem děje něco jiného.
Silná atmosféra, jakési vnitřní napětí, hladivé melodie a excelující Rosetta v tuhle chvíli z mého pohledu dosáhli (hodně silného) vrcholu celé show. Určitě i díky vypalovačce "We Are Born We Live We Die". Škoda, že zavírací starší song „Tormented Body“ v tomhle směru naopak spád vystoupení trochu zbrzdil, ale i tak nemohl pokazit celkově příjemný dojem, který Italové na „sedmičce“ zanechali. Tedy sevřený, soustředěný set, který dokázal sedmdesátihlavý dav vtáhnout do svého světa a vyplivnout až na konci. A jak dokáže Dario poslepu odehrát hodinový set bez jediné chybičky lépe než kdejaký vidoucí kytarista, je samo o sobě fascinující.
Jediná škoda byla absence kouře, který by ještě více podtrhnul magičnost netopýřího vystoupení. Ale aspoň se máme na co dalšího těšit příště. Pokud totiž The Spiritual Bat tahle forma vydrží, je pokaždé důvod se na jejich vystoupení těšit.
Komentáře
Přidat komentář