Demi Mortuus | 25.05.2016 12:00

V našem hlavním měste se prvně předvedli Velvet Acid Christ a kdo dorazil, jen tak nezapomene...

Ještě jsme si nestihli vybalit ranečky z WGT a už aby šel člověk znovu prošlápnout střevíc. Stejnou trasou nám v patách svištěli i Velvet Acid Christ, kteří se museli z obřích prostor lipské Agry adaptovat do podzemí klubu Chapeau Rouge. V našich končinách se pro podobné hudební zjevení support vybírá složitě. Nakonec byla seznána za dostatečně šílenou dvojice Ježíš táhne na Berlín, která večírek otevřela.

Bratři Skalovi tedy tentokrát pro změnu vytáhli na Jakubskou a vůbec se toho nebáli. Bez okolků rozbalili na přihlížející elektroniky svoji osobitou show, kterou nebojácně odstartovali excelentně sólující basou, podpořenou jen vokálem – chvíli mluveným, chvíli pěným a chvíli zase mečícím. Od minimalistického nástrojového obsazení hudba graduje až k epickým klávesovým vlnám a když se na řadu dostane i beatbox, který Ondřej dává k dobru přímo v publiku, ukazuje se, pro koho je tohle už přílišná alternativa a kdo má naopak koule poznat něco nového.

Když už klukům prošlo u lidu tohle, bylo jasné, že „Porno Stereo“ večírek spolehlivě rozjede. Je totiž přímočařejší a notně taneční. Psychotický náboj člověku evokuje Cross někdy kolem třetí hodiny ranní. I dál se na place pořád něco děje. Kluci umí přitlačit na pilu až v coreových polohách, aby vzápětí rozhýbali tancemilné publikum a vůbec neváhají vážné motivy rozbít nějakou hravou legráckou. Už tak dost rozmanitý zvuk ještě umocňuje vokál, který chvíli vypráví, chvíli zpívá, chvílí řve a umí i growling. Pro ty, kteří vůbec netuší: EBM základy nechte na drobno nasekat, obalit funkovými i hardcoreovými groovy a celé to podávat s výrazně šibalským šklebem. Primus, Red Hot Chili Peppers a Faith No More v nejšílenějších polohách dohromady. Za vše hovoří reakce přihlížejících od: „Co to do prdele je?“ až po: „Tak to je po dlouhé době objev české scény!“

Na řadě jsou však hvězdy večera. Jak dopadlo jejich vystoupení na WGT se teprve dozvíte, leč za mnohé mluví už fakt, že sotva na zvukovce zaslechl Bryan zmínku o něm, jen mávl rukou a bylo dostatečně zřejmé, že si hodlá v Praze spravit chuť. I přesto, že „végétéčková“ anabáze nebyla nejpovedenější, o osud pražského koncertu jsem se neobával. VAC to zkrátka v malém klubu svědčí víc, než v obří hale za denního světla. Veškeré pochybnosti také rázem utnula skvělá „Pretty Toy“. Zvuk jako křišťál začíná po spinetovém intru všechny přítomné lisovat neúprosnou rytmikou a nakažlivou „kjůrovskou“ vyhrávkou.

„Caustic Disco“ rozjíždí opravdovou peklotéku, během níž se zmalovaný Bryan klasicky nepříčetně klátí po pódiu a chrlí jedovatosti do mikrofonu. Je vidět, že je trojice v dobrém rozmaru a před „Slut“, kterou dala Kim (vypůjčená z řad cirkusáků GWAR) vcelku se ctí, si neodpustí ani nějaký ten vtípek (konkrétně Bryan: "Slibuju, že tentokrát nebude žádnej anální sex na pódiu", Kim: " Já to nesibuju."). Pěkné to bylo, ale „The Hand“ vhazuje všechny přítomné zpět do tanečního víru, který je naprosto nakažlivý a neodolatelný.

Párty předčasně vrcholila během oblíbené hitovky „Fun with Drugs“ a coveru „Is It You“, který si VAC půjčili od Rudyho Ratzingera a jeho :Wumpscut:. To už ze všech přítomných lilo a notně intenzivní prožitek nepokazil ani menší incident, kterým se Bryan snažil domoci zhasnutí světel, jež svítila na plátno s projekcí, kterážto dík němu byla tak trochu zbytečná. Chvíli to trvalo, ale nakonec se zpěvák i pan světlonoš dokázali domluvit na víceméně fungující spolupráci. A je pravda, že zvýrazněná projekce ještě umocnila "sick" atmosféru celé show.

Také větší tma atmosféře svědčila, a i když šéf VAC už po několika kusech u svého počítače vypadal, že to s ním sekne, dařilo se mu bušit do lidí další a další vály, které povedeně zpestřila Kim německy odvřískaná „Hölle“ i temná „Lysergie“, kterou si za mikrofonem užil pro změnu Bryanův nejlepší kamarád, který s ním na tuhle šňůru vyrazil. A případné hlasové nedostatky šikovně zakryl vocodér a další hromada efektů. Ostatně, brutální zvuk vokálu v kombinaci s nabušenými skladbami nejspíš splnil nejeden vlhký sen fanouška spolků typu Suicide Commando.

Pomáhaly i svítící paličky, trestající pady, které odváděly pozornost od faktu, že bubeník nejspíš není "původním povoláním" bubeník a občas mu to někde trochu zakulhalo. V celkovém zvukovém teroru to ale odpustitelně zaniklo. Určitě i díky bezprostřednímu charismatu frontmana, který byl sprostý, ale ne samoúčelně, ale zábavně. A navíc bylo vidět, že party rozhodně nejede jenom pod pódiem, ale i na něm. Kapela se chechtá jak banda magorů, hází vtípky a evidentně se baví. Nicméně sem s hudbou – lidi dorazili na "Futile" a chtějí ho! A taky ho dostali.

Kolem půl dvanácté se celá trojka odebrala do šatny, čímž všechny přítomné trochu vystrašila, leč nakonec se vrátila s náloží, jakou nečekal ani největší optimista. Přiznám se, že párty došla do bodu, kdy jsem se na veškeré poznámkování vykašlal a prostě šel trsat. Bryan u toho chvílemi spal, přenechával zpěv kámovi, místy to bylo diletantství přesně v duchu Velvet Acid Christ (vrcholem bylo po dlouhé minuty marné hledání tracku v noťasu: "Ne, tak tady to taky není... jo aha, já jsem ve složce s videem...") a přesto to byl naprosto kulervoucí taneční večer, který se natáhl natolik, že nám ujelo poslední metro. A bylo to tak supr, že nám to vlastně bylo úplně fuk. Jízda do pekla a zpátky. A když Bryan z plna hrdla fuckuje náboženství, války a podobně, je na něm vidět, že to není nějaká umělá "rádobyzlá" póza, ale to jde přímo z něj. Takovou intenzitu prostě člověk nezahraje.

VAC

To taky dav ocenil spontánním rytmickým roztleskáváním během několika skladeb, což se určitě dá brát jako známka nejvyššího uznání. Je čtvrt na jednu ráno a nevychládající kotel kotel stále skanduje: "One more song! One more song!" Neuvěřitelný. A dostali jsme další kousky až k ambientnímu výklusu na závěr. To už za sebou Velvet Acid Christ měli dvě a čtvrt hodiny koncertu. Podruhé – neuvěřitelný!

Velvet Acid Christ je díky jistému mimoňství Bryana Ericksona nevyzpytatelný projekt. Od chvíle, kdy jsme na jeho nabídku kývli, jsme měli sevřené půlky, zda koncert nakonec proběhne, jak se odehraje jeho pobyt v Praze, jaké bude mít pan principál požadavky atd. Vše nakonec dopadlo, i přes několik infarktových chvil, fajn. A podobně chaotické, nevyzpytatelné, přesto strhující menu nám trojice nabídla i z pódia. Neklišovité, jednou natranclé, podruhé acidově roztančené, pokaždé ale své a maximálně upřímné.

A je ve výsledku vlastně jedno, že perkusionista spíše než valil do lidí, se zuby nehty držel předtočeného rytmu . Že je otázkou, kolik muziky kapela vlastně odehrála naživo. Nemalou měrou přispěl parádnímu večírku i bezchybný zvukařský support (díky moc, Gregory!), který spolu s novým PAčkem vykouzlil v Chapeau Rouge zvukový masakr, jenž snad vyklepal z pochybovačů poslední zbytky nejistoty ohledně zvoleného místa. Ve větším prostoru by se totiž ona magie přímého kontaktu s kapelou zkrátka neodehrála. A hrálo to jak čert a ne že ne.

Celkově nám tedy kapela předvedla klubový zážitek, na který budou návštěvníci a milovníci temné elektroniky z celého Česko-Slovenska (díky početné návštěvě ze Slovenska!) ještě dlouho vzpomínat. A my taky. Děkujeme!

Další fotky najdete v naší galerii.