Dnes se naposledy ohlédneme za letošním WGT. Jak zaúřadovaly smečky jako Diorama, Seasurfer, Combichrist, The Exploding Boy, Nachtmahr nebo Terrolokaust? Čtěte zde...

Pohled Barbora: Pondělní probuzení s sebou nese známky hořkosti. Někde vzadu v hlavě se totiž objeví myšlenka na to, že WGT končí a nás čeká poslední den. Nejlepším řešením je ale netruchlit a užít si celý den na maximum. Jako denní program jsme tentokrát zvolili prohlídku „Památníku Bitvy Národů“. Skutečně monumentální monument nás ohromil už při pohledu zvenčí. Megalomansky rozmáchlý půdorys je ale bez problému zastíněn velkolepostí vnitřních prostor. Člověk si vedle olbřímích soch, kterým svou výškou sahá sotva po kotníky, připadá právem malý.

Stísněnému pocitu nepřidá ani zdánlivě nekonečný výstup na vyhlídkovou terasu po uzounkém klikatícím se schodišti. Památník je zkrátka jedním slovem ohromný a jeho návštěvu rozhodně doporučuju všem, kteří si chtějí kromě kapel užít i něco víc z města. A kdyby se vám nechtělo platit 8 euro za vstupné, tak si prostě kupte jenom jeden lístek a pak si ho navzájem popůjčujte. Funguje to, vyzkoušeli jsme to za vás.

 Völkerschlachtdenkmal

Po skvělém falafelu u oblíbených Turků na Connewitz Kreuz nás už v Kohlrabi cirkuse, nezvratně překřtěném na „podprdu“, čeká první kapela pondělního programu. Na základě plánu vidět a slyšet od každého trochu, zvolila nakonec naše část výpravy koncert ruské Arkony.

Jste-li pagan/viking-friendly a máte rádi Rusko, měli jste tam být. Pro zdrženlivější návštěvníky jako jsem já, byla Máša ozdobená kůží zřejmě z oblíbeného psího miláčka asi tak nejzajímavějším prvkem celého vystoupení. Přestože dokážu ocenit sílu hlasu i pořádnou dvojšlapku, nemůžu bohužel vychválit splývající set songů s velmi podobným nábojem i zvukem. (Ačkoliv jsem na vlastní oči viděla 5 různých píšťalek a fléten, moje uši prakticky nepoznaly rozdíl.) Vlastně jsme se na odchodu shodli, že kdyby kapela zahrála jeden kousek dvakrát, nejspíš bychom to ve změti vlasteneckých odkazů na matičku Rus vůbec nepoznali.

Před dalším koncertem bylo však nutné se přezout z crocsek (víme kdo), abychom si v Altes Landratsamt neutrhli ostudu. Dovnitř přicházíme akorát v polovině setu berlínských Seasurfer. Už po pár tónech nelze přeslechnout zvukovou podobnost s shoegazovými Slowdive. Atmosférický, až podmořský zvuk na mě ale působí lehce uspávajícím dojmem, zejména kvůli, oproti očekávání, o něco slabšímu vokálu zpěvačky kontrastujícímu s ostřejšími kytarami.

Seasurfer

Namísto zasněného vlnění se rozhodujeme raději strávit nějaký čas venku před klubem a kochat se pohledem na vysoko vytupírované účesy scházejících se gothicrockerů. Nikde jinde jsem se zatím nesetkala s takovou koncentrací lidí dodržující klasický dresscode, přiznávající původní punkové kořeny. Nádherná přehlídka deathawků, martensek a všeho ostatního je završena, když ve foyer potkáme perfektní klon Roberta Šmída.

Následující Exploding Boy se s ničím nemažou, prostě a jednoduše nakráčí na stage a pustí se bez okolků do díla.  Navíc nám po první písni sdělí, že se jedná o jejich jubilejní stý koncert, který navíc odehrají speciálně posílení také o bubeníka a basáka. Indie/post-punková kapela, jejíž výraz stojí především na silných kytarových linkách, si okamžitě získává i publikum, které v drtivé většině vydrží v příšerných klimatických podmínek uvnitř klubu až do konce, a dokonce v pohybu. Jinak to totiž u takových hitovek jako „Desperados“, „Heart of glass“ nebo „Dark City“ ani nejde.

Po koncertě stojíme před velkým dilematem. Zůstat na závěrečné Escape with Romeo nebo popojet do Felsenkeller na Dioramu? Nakonec, po celodenním zvažování pro a proti vítězí snaha o stylovou diversitu. Nutno podotknout, že se jednalo o nejlepší rozhodnutí za celou dobu a lepší tečku za festivalem jsme si nemohli přát. Ale abych nepředbíhala...

Jestli existuje kapela zvukově srovnatelná s Diary of Dreams, je to Diorama. Možná je míň kytarová a víc tancovací, ale je „to“ tam. Už od samého začátku posílá Torben Wendt do lidí jednu pecku za druhou. Nadšení muzikantů je neodolatelně nakažlivé a vlna, která se z podia valí, bez problému rozpohybuje prakticky všechny přítomné. Pozoruhodný jev, uvědomíme-li si, že Felsenkeller je svou velikostí srovnatelný s pražskou Archou, a přesto tu panuje vskutku klubová atmosféra.

Diorama

Po pár úvodních písních se dozvídáme, že klávesák Felix slaví právě dnes narozeniny, což se následně odrazí ve videoprojekci doprovázející mou oblíbenou „Her liquid arms“. Na plátně totiž po celou dobu běží prezentace fotek z různých parties  a podobně, mapující dlouholeté přátelství mezi Torbenem a Felixem. To je ostatně poměrně nepřehlédnutelné, vzhledem k tomu, jak moc se k sobě kluci během koncertu mají. Z obou vyzařuje neuvěřitelné množství pozitivní energie, Torben celou dobu skáče, tancuje a k tomu nakládá king size porci těch nejlepších hitů, od úvodní „Syntetize me“, přes „Scale“ k „Ignite“, po které si chvíli myslíme, že nic lepšího už ani nemůže přijít.

Jenomže ono přijde a minimálně stejně kvalitní to vydrží po celou dobu až do poslední minuty. Ve srovnání s koncertem Beauty of Gemina, který jsme sledovali z horní galerie, si tentokrát přímo pod podiem užíváme i mnohem lepší zvuk.

Tenhle koncert bych asi vydržela chválit ještě dlouho. Onen pocit absolutního štěstí, když vás hudební zážitek úplně sundá a semele a vy odcházíte tak strašně moc plní dojmů, že je vlastně ani nedokážete nacpat do obyčejných slov. Znáte to? Upřímně doufám, že ano, jinak totiž není šance, že si o koncertě Dioramy v Lipsku uděláte takový obrázek, jaký jsem se tu pokusila vykreslit. A co víc? Víc už nic. Nic víc už totiž není potřeba a my můžeme odjet domů šťastní a přesvědčení, že se za rok vrátíme.

BeoWulf:  Pondělní program jsem měl jasný již po prvním pročtení rozpisu kapel. Po třech dnech festivalu není čas na hrdinství a electro v agře bylo jasnou volbou. Navíc po nědělním EBM nářezu bylo jasné, že vrchol festivalu máme za sebou, ať si Nephi říká a píše o nějaké Diorámě co chce :). A tak jsem v klidu vyrazil na první smečku, španělské Terrolokaust. Trojice do ještě celkem vylidněné agry spustila své combichristem načichlé tvrdé electro doplněné dnes již asi nezbytnou kytarou, která je ale narozdíl třeba od Grendel pěkně slyšet. Slabší skladby střídaly ty lepší a na závěr projekt naservíroval celkem nečekaně zábavný cover „Falling Away From Me“ od numetalových klasiků Korn. Druhá liga, ale kvalitní.

Na nasledující Nachtmahr jsem byl velmi zvědavý o poznání více. Chtěl jsem si letos dopřát nějakou „něměckou uchylárnu“, kde nebude nouze o polonahé dívky, vlajky a příval beatů. A Thomasovi Rainerovi jeho Němci rozumí. Show začíná intrem plným zepelínů a dívek co střílí z velkých ráží. Nadějný úvod :). A pak Thomas seká do lidí jeden techno flák za druhým. Zazní třeba „Can You Feel the Beat?“, nezbytná pecka „Tanzdiktator“ či „Mädchen in Uniform“, jejíž refrén si dokonce zazpívala téměř celá Agra.

Nachtmahr (by marquis(pi)X)

Přítomné dívky jsou, kromě pár vystoupení (fackovací scénka, svlékání a mávání vlajkami v latexu), degradovány jen do role okrasných figurín. Musím říct, že mi tenhle slizky okatý sexismus přijde celkem zábavný, stejně jako celá stylizace Nachtmahr, která štve asi dost lidí. Projekce celkem dle očekávání plná mentálně narušených lidí, válečných výjevů míchaná s lesbickými orgiemi, ale také sem tam obohacena zajímavými citáty různých významných osobností. Byla to dobrá show, ale v nějakém menším klubu bez celé té šaškárny kolem by to byla mnohem menší zábava.

Postpunkoví The Exploding Boy, na které jsem se po poslechu ukázek na hostelovém pokoji celkem těšil, byli nakonec zklamání. Ani ne tak kvůli kapele, ale klub Altes Landratsamt byl narvaný skoro k prasknutí a pár minut po mém příchodu se již do něj dokonce přestalo pouštět. A tak mi ta část setu, co jsem viděl, tak nějak splynula a dnes si spíše vybavím jen vedro a přeplněný klub než samotnou hudbu.

I přesto, že se Combichrist stali na české scéně pro mnohé pomalu nadávkou :), jsem se rozhodl jim dát po desce „We Love You“ šanci. Na jejich set jsem ale vyrazil s nedůvěrou díky vzpomínkám na poslední nepříliš povedený koncert, který jsem viděl na Castle Party. Combíci dnes nastupují v regulérní rockové sestavě a koncert začali poklidnou „The Evil In Me“ z poslední desky, kterou následovala hned hitovka „What the Fuck Is Wrong With You?“ abychom nezapomněli, že furt koukáme na Combichrist :).

Nový metalovější háv některým skladbám sluší více, jiným méně. Markatní je to hlavně když zahrají něco z nové desky jako například klipovku „Maggots at the Party“ či „Love Is A Razorblade“ –  tam ta nová sestava sedí jak **dek na hrnec. Ale i starší fláky mají v sobě furt něco ze starých dob a na takovou „Get Your Body Beat“ jsem si celkem rád zaskákal. Pokud tedy Combíkům odpustíte to, že se z nich stala metalová mlátička místo dřívější elektronické bestie, stále dostanete dobrý koncert. Aspoň já se bavil, byť smršť jakou byl koncert v Abatonu už mi asi nikdy nepředvedou.

Combichrist (by marquis(pi)X)

Nephilim: Nejen muzikou, alkoholem a parties je v Lipsku člověk živ. Město nabízí nepřeberné množství doprovodných aktivit: Návštěvy muzeí a galerií, koncery klasické hudby, divadlo, film, autorská čtení... Lipsko samotné potom představuje úchvatný mix klasické a moderní architektury. Jednou z hlavních dominant města je Völkerschlachtdenkmal, památník Bitvy národů. Úžasná monumentální stavba láká k návštěvě při každém průjezdu kolem a já se každý rok při WGT zapřísahám, že "příště už se tam určitě půjdu podívat". Letos jsem konečně své sliby dodržel a podstatnou část pondělka jsme věnovali prohlídce této betonovo-žulové nádhery. Pokud někdy zamíříte do Lipska, určitě nevynechejte!

Ale zpátky k muzice. Naše další kroky vedly na výstaviště, kde podvečerní program zahajovali electrorockeři Terrolokaust. Pokud holdujete notně přiostřené elektronice, kterou vyznávají například Freakangel, bude pro vás tvorba španělské trojice to pravé. Kapela zněla sehraně, frontman Javi působil na pódiu jistě (viz parádní "Adrenaline"), ale přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že hala Agra je pro sympatické mladíky přece jen trochu velké sousto. Jestli budete mít někdy možnost vidět jejich vystoupení v menším klubu, bude to bezpochyby stát za to.

Terrolokaust

To už se ale přesunujeme do velmi slušně naplněného Altes Landratsamt a okamžitě se zaplétáme do spletitého přediva kytarového shoegaze a dreampopových melodií hamburských Seasurfer. Kapela je levobočkem podstatně známějších Dark Orange, zpěvačka Julia se rekrutuje z řad kdysi populární darkwave veličiny Chandeen. Nicméně právě ona byla ten večer tím nejslabším článkem vystoupení. Kapela přehrála podstatnou část svého loňského alba "Dive In" a dala ochutnat i nové tvorbě, která působí skoro až punkově.

Rychlá cigaretka, pozdravit pár kamarádů a spěchat zabrat slušná místečka. Prostor se zahušťuje, protože ke slovu se dostávají The Exploding Boy. Šlapavý švédský postpunk je po právu v hledáčku hudebních nadšenců a ne nadarmo jejich prozatím poslední album "Four" vyšlo u subdivize major labelu Sony Music. A kapela nezklamala. Setlist se rovnoměrně rozložil mezi všechna alba a zvuk se přeléval od kláves ke kytarám. Mou pozornost si získaly hlavně skladby z mnou oblíbené albové dvojky "Afterglow" ("What You Want To", "Heart of Glass"). Nedýchatelné vedro v klubu a únava čtvrtého dne ale vykonává své a tak se přesunuji na finální štaci letoška.

The Exploding Boy

Taneční sál Felsenkeller prošel v minulých dvou letech rekonstrukcí (bohužel zatím jen interiérů) a i přes většinou mizerný zvuk je stále mou nejoblíbenější stagí v rámci WGT. Stíhám posledních pár taktů domácích Soko Friedhof, kteří mají aktuálně krásnou deathrockově vyladěnou zpěvačku Gretu a soudě podle ohromného aplausu, také velkou spoustu příznivců.

Poslední letošní pivo v oblíbeném tureckém bistru a hurá do plného klubu. Nastupuje totiž německá Diorama. Téměř dvacet let fungující kapela, o které se v našich končinách moc nemluví, ale už několik let patří k naprosté špičce tanečního electro popu (byť ten večer s notným přispěním kytaristy). Osobně miluju pocit, kdy se muzikanti na pódiu baví a z jejich produkce čiší láska k muzice samotné – a právě to byl případ tohoto vystoupení.

O hlasových kvalitách Torbena Wendta není třeba pochybovat, chemie mezi kapelou a publikem zafungovala na jedničku s hvězdičkou. Podobně jako Barbora jsem zažíval pocit absolutního štěstí a uvolněnosti a set přeplněný hitovkami ("Hope", Synthetise Me", "Forgotten") musel strhnout k tanci opravdu každého. Došlo i na ochutnávku z připravované tvorby a soudě podle tanečního směřování novinkové skladby "Deathcon" se o budoucnost formace nemusíme obávat.

Diorama

Všechno krásné ale jednou musí skončit. Chill-outový závěr v hostelu, a zpět do reality. Dovolím si na závěr tradiční shrnutí poznatků:

• oproti minulým dvěma letům znatelně přibylo pokémoních 'skládačů krabic'. Že by nás čekala taneční renesance na scéně?
• počet hudebních stagí se snížil a mnohdy to nebylo ku prospěchu věci, protože na ostře sledovaná vystoupení se řada fanoušků prostě nedostala (viz koncert Fields of the Nephilim)
• WGT objevuje nové prostory (např. premiérový Stadtbad, který se plně osvědčil), naopak přišlo o svou jedinou venkovní stage (Parkbühne) což je škoda. Absence Werk II je také znát, málokomu se chtělo vážit dlouhou cestu na When We Were Young do vzdáleného Täubchenthal.
• Heidnisches Dorf (pohanská vesnice) se stává jedním z hlavních center dění, škoda že už není kam expandovat

V příštím roce oslaví Wave Gotik Treffen čtvrtstoletí existence. A co vy, pojedete napřesrok taky?

Fotoreport najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

32. ročník Wave Gotik Treffen před vánocemi nabízí proklatě silnou soupisku účinkujících

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí